Lofoty - Odinovi navzdory

Krásné nebo alespoň zajímavé počasí si přeje snad každý fotograf - krajinář. A upřímně řečeno, na Lofotách, kam už pár let s CzechPhotoTravel se skupinami českých fotografů jezdím, se s krásným počasím úplně počítat nedá.
Vlastně se dá počítat s jakýmkoliv jiným než krásným.
Ale v podtitulu workshopu je něco o lovu polární záře a ta se jaksi v tropech neservíruje, tož jezdíme na sever Norska, kde je pravděpodobnost spatření aurory (a nemyslím tím pověstný křižník) prostě vyšší.

Takhle nějak si přestavuji pěkné světlo na krajinářské focení.
Nasnímano poslední den před odletem, kdy se nás slunci zželelo a poslalo nám pár paprsků.

Pravidlo první - když píchneme, září záře

Polární záře je vždycky, když máme problémy s pneumatikama.
A že se tam ty trable objevujou často - 4x z posledních 6 návštěv.
I letos…
Ale tentokrát bylo pravidlo porušeno, protože problém s ucházením vzduchu v pneumatice jsme sice řešit museli, ale polární záře nám k opravě nesvítila.
Naopak, pršelo. Asi hodinu po zavolání přijel na náš konec světa Viking. To je takovej Modrej Anděl, akorát se nejmenuje Anděl, jako u nás, ale Viking. A že je potomkem pravých Vikingů ukázal ve chvíli, kdy si zvednul auto na hever a lehnul si vedle něj. V dešti. Do tý největší louže. A vypadal, že je mu to dost jedno. Když jsem se mu omlouval, že ho nechám pracovat a nebudu tam s ním (inu, k čemu bych tam taky byl dobrej?), protože prší, podíval se jen do tmy vzhůru k nebi a řekl s drobným úsměvem: „Tohle není žádnej déšť.“

Když je počasí výzva

Možná mi to nebudete věřit, ale já tohle počasí v duchu oceňuju. Protože když je hezky, umí fotit každej „jouda“. Ale kličkovat s foťákem mezi kapkami deště, to už chce trochu kumštu a taky špetku odhodlání.
Ale zase na druhou stranu, co je moc, to je příliš.
A říkám to s vědomím člověka, kterej už teoreticky třikrát (prakticky dvakrát - potřetí se ho povedlo vysušit přes noc) „utopil“ v dešti počasí-odolnej (anglicky se to označuje jako „weather-sealed“) foťák ;-)
Jsou z toho tři báječný historky (nechte si někdy vyprávět osobně), ale čtvrtou už bych tedy rozhodně přidávat nemusel.

Tahle fotka tak nějak sumarizuje počasí letošního září. Mraky, ostrý vítr,... drobný déšť na snímku naštěstí vidět není.

Jak to bylo se září v září

Zatímco na březnovém workshopu se „polárka“ ukázala jen tak, aby účastníci nemohli říct, že ji neviděli, v září už byla četnější. Byť povětšinou slabší nebo schovaná za mraky.
Jedinkrát nám „švihla bičem“ tak, že byla vidět i pouhým okem vlnící se přes celé nebe v nadhlavníku.
Na Uttakleivu (pro ty kdo neznají - vyhlášená pláž na jihu Lofot) se stydlivě provlnila skrz mraky na nečekané straně a zase zmizela, aby uvolnila prostor dalšímu dešti.
My jsme ale přesto neutekli a tak mohla vzniknout třeba tahle fotka:

Je o mně známo, že se použití rádiově odpalovaného blesku nebráním ani při focení krajiny. Tady jsem sám sobě zapózoval ;-)

Třešničku na dortu si pro nás aurora nachystala na poslední večer.

Vysvětlení:
-----
Následující noc je totiž potřeba odjet na letiště brzy. Letadlo letí cca 6:30. Po špatných zkušenostech z minula chci být na letišti bezpodmínečně v 5:30 (je to jen miniaturní letiště, odkud letí asi 5 letů za den, tedy minimum personálu). Cesta je na cca 2 hodiny. Takže s nějakou rezervou odjezd ve 3:00.
No a protože tentokrát aplikace předpovídaly záři i na odjezdovou noc, rozhodl jsem se rezervu navýšit s tím, že pojedeme už ve 2:00 a budeme mít hodinku, abychom se případně mohli někde zastavit a ještě chvilku fotit.
Takže nechat stativ venku z kufru a dobalovat na letišti - pro mne to znamená sbalit ho prakticky celý znova, protože stativ a trekové boty tvoří „páteř“ celého kufru a ostatní věci už jen skládám do mezer kolem nich.
A tedy vstávání v 1:30…
-----
Večer jsem „zavelel“ ku spánku už ve 21:00, alespoň u řidičů.
Nasadil jsem si sluchátka, oči překryl „očokrytem“ a skoro už začal zabírat, když tu do pokoje vlítnul účastník neřidič s tím, že je polární záře (tak pravda, nevlítnul. Zaklepal. Ale uznejte, že takhle to zní dramatičtěji).
Rychle jsme popadli fototechniku a odjeli na nedalekou lokalitu, odkud se dá záře fotit i ve větší skupině. Do postele se vrátili až ve 22:30.
Co vám budu povídat, byly z toho krásné tři hodinky spánku :-)
A když jsme pak před druhou v noci nakládali kufry do auta, svítila nám „polárka“ přímo v nadhlavníku!
Nadšeně jsme s očekáváním vyrazili směr letiště, ale jen co jsme opustili světlo města a ponořili se do temných kopců, vjeli jsme pod mraky, ze kterých se zakrátko spustil i obligátní déšť.
Tak holt někdy jindy.

Nebeské švihnutí bičem

Podzimní volba

Občas se mne někdo ptá, jestli je lepší zimní/jarní březnové Norsko, nebo to podzimní, zářijové.
Popravdě, neumím na takovou otázku úplně přesvědčivě odpovědět, protože každá ta cesta má něco.

To „něco“ na podzim jsou barvy. Když se všechno to borůvčí (a další méně identifikovatelné křoví) a zakrslé břízky podél cest a dole v kopcích zbarví, bývá krajina až neuvěřitelně pestrobarevná.
Protože se do každého workshopového turnusu snažím včlenit něco, co účastníci předchozích kurzů neměli/neviděli, vyrazili jsme letos v den přejezdu z Lofot na Vesterály k malému vodopádu, který jsem měl podle mapy dopředu vytipovaný.
A právě tady byl ten nejpodzimnější podzim - zádumčivě šedivé nebe a v údolí potoka výbuch barev. A vodopád na konci!
Pravda, žádná Niagara, ale na místní poměry docela velký schod uprostřed solidní říčky a moc příjemná zastávka, kterou zase někdy s další skupinou zopakujeme.
Při příští cestě v březnu 2025 to ale asi bude nedostupné kvůli sněhu.

Teď už jen nezbývá si přát, aby se pěkný a barevný podzim ukázal letos i v naší domovině.

Barevný „výbuch“ v údolí říčky Vesterelva.

Závěrem

Na samotný závěr ještě drobná ukázka postprodukce (kombinace programů Adobe Lightroom a Adobe Photoshop). Výstup je nakonec skutečně z jednoho jediného RAWu naexponovaného na světlou, sluníčkem prozářenou vodu potoka.
Nikon Z8 + Nikkor 16-35/4 G ED VR AF-S
30.0s, f13, ISO 32