Čtyři příběhy z Toskánského workshopu 2024

Nežli se pustím do vyprávění, uvedu jen krátce do patřičného rámce pár drobností.

Zmiňovaný „Michal“ je Michal Vitásek, můj dobrý parťák, se kterým jsem se do pořádání workshopů pustil už před mnoha lety a od té doby jsme se neopustili.
Dokonce ani v covidový rok 2020, protože jsme stihli cestu na Balt ještě v únoru před uzavřením hranic.

Kromě Toskánska spolu aktuálně jezdíme ještě Madeiru a Portugalsko, v plánu máme Španělsko a v minulosti jsme se skupinami prošlapali již zmiňovaný Balt a také Slovinsko.

Celé tohle povídání vzniklo na základě zážitků na fotografickém workshopu Toskánsko 2024, kde s námi byla hned sedmička účastníků.

Příběh první - brašnář z Pienzy

Pienzu znám už od samotných počátků svých cest do Toskánska. Tohle papežské městečko s krásně zachovalým centrem mi vždy bylo středobodem toskánských cest, protože je často vidět už z dálky a dá se jen těžko zaměnit s jiným.

Malého krámku na hlavní třídě jsem si poprvé všiml před lety, zvědavě vlezl dovnitř a rázem se ocitl tak o sto let zpátky. Postarší pán v malé dílničce vyráběl kožený opasek, všude kolem něj nástroje, spony, kůže a jiný materiál. Tehdy jsem neodolal, požádal o svolení a pořídil tam jednu z prvních fotek do série „Pracující“. Psal se rok 2012.

Od té doby jsem při svých návštěvách jen chodil kolem, až letos mne napadlo zavítat znovu. Časová smyčka zafungovala i tentokrát, dokonce jsem měl dojem, že mne vrátila do přesně stejné doby, jako před dvanácti lety. Stejný pán, stejná činnost, stejná výzdoba krámku… Snad jen pánovi pár šedin přibylo, i když ani s tím jsem si nebyl na místě jistý.
Dal jsem se s ním do řeči. Naštěstí byla jeho angličtina o něco málo lepší než moje italština, jinak bychom na sebe mohli akorát tak mávat rukama.
Dozvěděl jsem se spoustu zajímavostí. Rozepisovat je tu nebudu, protože tohle si každý musí zažít sám.
Ale že se scéna skoro nezměnila, to už si porovnat můžete i vy:

Brašnář z roku 2024, pro porovnání snímek z roku 2012 najdete zde.

Příběh druhý - o tom, jak si měsíčci neočekávaně prohodili místa

Kdo na jedno místo jezdí tak dlouho, jako my s Michalem do Toskánska, obvykle zná lokalitu lépe než vlastní obuv (však kolik jste od roku 2009 prochodili párů bot…?) a navigaci potřebuje spíš jen tak pro kontrolu a kvůli případným objížďkám. Ale tenhle den, o kterém teď budu psát, jsme do programu workshopu obsáhli teprve loni a zahrnuje více než dvě hodiny cesty ještě před svítáním.
Cesta je romantická, plná zatáček, občas dokonce na silnici potkáme dikobraza, vracejícího se z nočních potulek. Ale protože je to v noci, daleko a klikatě, navigace tady jasně vstupuje do hry. Jen letos vstoupila trochu výrazněji než jsme čekali.

Protože já v noci řídím nerad, ujímá se v tuhle denní dobu volantu obvykle Michal a já tak napůl klimbám a napůl naviguju ze sedadla spolujezdce. Nejinak tomu bylo i letos - trase jsem nevěnoval pozornost, spokojeně zavřel oči a ještě chvíli odpočíval před dlouhým dnem. Když jsem se probudil, jeli jsme do kopce a moji pozornost upoutaly světlé fleky kolem krajnice.
„To bílý, co vidím kolem, to je sníh?“ ptám se řidiče překvapeně, protože si pamatuju, že ještě včera jsem se koupal na ubytku ve venkovním bazénu. Pravda, vzduch měl 14°C a voda nějakých 16°C, ale že jsem tam vydržel déle než dvě minuty, dá se to už označit slovem „koupání“.
„Jo, to je sníh. Už nějakou dobu,“ dí stroze Michal. „Dokud není na silnici, tak dobrý.“

Samozřejmě se stoupající silnicí na sebe chvíle, kdy se sníh objeví i přímo na ní, nenechá dlouho čekat. Furt dobrý.
Cesta vytrvale stoupá, sněhu je víc a víc. Občas proklouznou kola, ale na autě máme „celoročky“, a tak jsme relativně v klidu.
Nakonec je sníh úplně všude a na silnici jen ve vyhrnuté vrstvě ještě čerstvě vyjeté koleje. Přijíždíme do sedla a před námi bliká náklaďák s radlicí. Potřebovali bychom odbočit doprava a tak mu fandíme, ať to jede prohrnout taky tam, ale on naše tiché prosby nevyslyší, otáčí se, pravou cestu nechává pod cca 10 centimetry sněhu, a vrací se zpět do údolí tam, odkud jsme přijeli.
Nemáme jinou volbu. Budíme ty účastníky, kteří dosud spali a ukazujeme jim překvapivou okolní nadílku. Spadlé čelisti si musí zpátky vrátit už sami, Michal to otáčí a objedeme to raději nějakou nížinou.

Tohle byla Amiata. Monte Amiata. Se 1738 metry je nejvyšší horou toskánského regionu a my vyjeli jen do sedla pod ní, zhruba do nějakých 1350 m. n. m.
Až pojedeme workshop do Toskánska příště, radši si navigaci pořádně pohlídáme!

Konec cesty. Tady se auto s radlicí otočilo a nedalo nám jinou možnost, než ho následovat.

Příběh třetí - když se nad Sienou honí mraky (fotíme taky)

Siena je naší oblíbenou zastávkou pro chvíli, kdy je sluníčko už příliš vysoko, aby s pomocí stínů modelovalo krásnou krajinu svým měkkým ranním světlem, ale zase je ještě daleko ta doba, kdy začne v krajině pracovat teplé světlo podvečerní.
Letos to se světlem ve městě tolik valné nebylo, protože se přivalily těžké mraky, slunce zakryly a dokonce aj déšť přinesly.

Vrátil jsem se na parkoviště radši dřív, aby případně klienti nemuseli čekat pod stromem, kdyby přišli dřív.
A právě od parkoviště jsme pak skoro všichni sledovali dechberoucí scénu, když se nad městem jako velká porce temné cukrové vaty objevily mraky mammatus:

Divadlo nad Sienou

Příběh čtvrtý - Bagnoregio, město mikrobusům zapovězené

Kdo je zvyklý jezdit vozidlem normální velikosti, nejspíš různé váhové a výškové limity neřeší. Kde není vyslovený zákaz vjezdu, tam se prostě jet dá.

Kdo však jede mikrobusem, tyto limity by řešit měl, neb by na to mohl doplatit.
A protože my je letos neřešili (upřímně, ani jsme nevěděli, že bychom měli), profrčeli jsme pohodlně mikrobusíkem po hlavní třídě dozadu tím směrem, kde jsme věděli o parkovišti nejbližším našemu cíli.

Co čert nechtěl (vlastně ale nevím, proč se tohle rčení používá tímhle způsobem, protože následující poťouchlost by se čertům jistojistě líbila!), zhruba za polovinou cesty čekali carrabinieri, odstavili nás a vysvětlili nám, že kdo doplňkové tabulky nečte, nemůže se divit. A že nám pokutu dát musí, ale že máme zahraniční poznávací značku, dají nám ji na spodní možné hranici.
A tak jsem otevřel peněženku, vyplatil patřičný obnos, vypustil účastníky k cíli a sám odjel zpět na necelý kilometr vzdálené parkoviště.

Jediné štěstí, že sluníčko večer krásně posvítilo, protože s plnou kartou zajímavých fotek se na takové příběhy hned lépe zapomíná!

Civita di Bagnoregio

Závěrem

Ačkoliv Toskánsko má pořád co nabízet, kvůli workshopově nabitému harmonogramu se ho v roce 2025 musím vzdát.
Budeme tou dobou opět s Michalem „workshopovat“ na severu Španělska.

Na úplný závěr nabízím několik dalších snímků z letošní cesty za toskánskými vlnkami, které se sice nehodí jako ilustrační ke čtyřem příběhům zmíněným výše, ale zase hezky ukazují tu atmosféru, kterou Toskánsko nabízí:

Taková blbost, řekli byste možná slovy klasika. Ale stát u focení opřenej jednou nohou vysoko o zeď a čekat a vítr nakloní keře zrovna tak, aby sluneční díra padla zrovna na koňský zvonek, bylo jedním ze složitějších úkolů toho dne ;-)

Stejné místo jako loni, jen méně sluníčka a více mraků. Ale taky to má hodně do sebe.

Za orchidejemi jsme sice do Toskánska nejeli, ale když už nám vstavač rostl takhle přímo před očima, byl by hřích si ho taky necvaknout.

Nedělní rozloučení s krajem toskánským.